Akademická malířka Ludmila Jandová se po celý její profesní život věnovala malbě, kresbě, grafice, kolážím a skulptuře. Její tvorba je rozsáhlá a tematicky různorodá. Často se oslovené náměty prolínají. Děje jednotlivých prací evokují další obsahové roviny, které zasluhují filosofický diskurs. Provázanost díla odráží skutečnost, že autorka pracovala v cyklech, ve kterých pak obměňovala, doplňovala a rozvíjela, často “ad absurdum”, jednotlivá témata. Její dílo je femininní, intelektuální, spirituální, ale hlavně stále aktuální.
Výstava v Museu Montanelli nemůže ani zdaleka pojmout obsáhlý výběr z celého jejího díla. Pomocí jednotlivých tvůrčích cyklů se tak koncepcí výstavy samotné stává pokus alespoň částečného náhledu do tvorby této vyjímečné malířky a ženy.
V horní části a první místnosti muzea najdeme práce z jednotlivých důležitých tvůrčích období. Od jejího raného díla, ovlivněného malířskými směry, které se snažily po druhé světové válce navázat na předválečnou modernistickou tvorbu, až po její akademickým studiem ovlivněné krajiny a portréty. Již zde lze ale z autorčina rukopisu přibližně vyčíst, kde svou budoucí úlohu a umělecké poslání hledá.
Jednoznačně je to člověk a jeho úloha ve světě, lidské společenství, zázemí domova a tradiční hodnoty, příroda, která nás obklopuje a živí a zároveň říše zvířat, kterou Ludmila Jandová s lidským společenstvím propojila.
V druhé místnosti jsou vystavena díla z cyklů, ve kterých Ludmila Jandová svou uměleckou vyhraněnost, poslání i rukopis našla. Suverénně v grafických listech zobrazuje zástupy lidstva, které se pohybují do omezeného a stísněného prostoru, klecí, odkud není úniku ani východiska (cyklus Omezené prostory (1968 – 1973)).
Zda autorka pojednává osudy jednotlivců a skupin totalitního režimu ve kterém žila, či kolektivní traumata druhé světové války, není zcela jasné, ale patrně je jejím věčným tématem obojí. Hledá řešení pro lidské osudy odsouzené k migraci odkudkoliv kamkoliv, nabízí žebříky po kterých davy lidí mohou uniknout, přelézt zdi a osvobodit se či se odpoutat a vznést se až do vesmírného prostoru(cyklus Žebříky (1969 – 1975)).
Další následující cykly jsou vystaveny ve všech směrech prohlídky muzea. V horní části pak Zvířecí rodina (1965 – 1967), Ohrožení (1971 – 1972) a Útěky (1965 – 1972). Tato témata se často opakovaně prolínají. Autorka pracuje téměr nutkavě a s matematickou přesností. Množiny lidí a zvířat kreslí až do nečitelných zmenšenin, vkládá je do různych formátů a vzájemného vztahu a forem. Není možné vyčíst, ani vyčíslit, kdo uniká komu, zda zvířata a lidé prchají společně, či lidé před zvířaty, mnohdy obojí, mnohdy ve vzájemném souznění, či ve sdílení stejného osudu. Někdy tvoří všichni společně jednu množinu, jedno jediné klubko, vír odstředivě se pohybující, živé masy.
Pro mnohé scenérie je citelné všudypřítomné ohrožení života. Vyjímku tvoří cyklus Zvířecí Rodina (1965 – 1967) v pravé dolní částí muzea Tam veškerou, jí vlastní něhou a profesionálním gestem, ukládá a hnízdí mláďata, vkládá je do lůn milujících matek či do společné péče zvířecích společenství. Jen střídmě pracuje s barvou, listy jsou většinou černé, barvy obecně umírněné. Obsahově naráží neustále na vyšší principy ovlivňující chod života. Tím otevírá náboženský či spirituální, pro ni typický a neustále se vracející pramen vlastní tvůrčí inspirace.
Prostor kavárny a venkovní výlohy jsou obsazena díly tematicky odlehčenými, oleji na plátně či různými ženskými akty. Sklepní část muzea je z části věnována důležitému období její tvorby, Cykly Hroby (1972 – 1975), Množství (1972 – 1974) a Lidé v čase (1965 – 1970) oslovující ty nejchmurnější okamžiky každého života. Zároveň poukazuje na neusálé číhající nebezpečí manipulace jakékoliv totality lidmi a válečným potenciáem a tak na hrozící zkázu lidstva.
Protože se Ludmila Jandová v době společenského a politického ohrožení zcela obrátila do bezpečného zázemí rodného Osíku u Litomyšle a protože se díky rodině Jandových podařilo zachovat i original jejího ateliéru, je v dolní části muzea tento ateliér znovu nainstalován, včetně předmětů a pomůcek a oblíbených artefaktů , které Ludmila Jandová v její tvorbě uplatňovala a obklopovala se jimi. Jako celý její tvůrčí život je její ateliér prostoupen tajemnou a pozitivní energií. Přes střídmé osvětlení exponátů vyzařuje atelier a multimediální pohled z okna v Osíku mír a světlo, kterým byl prostoupen celý její vesmír.
Nevnímala svět a její osobní úlohu v něm jako výzvu, ale jako Bohem dané, nezaměnitelné bytí, ke kterému se přihlásila a které se stalo součástí její víry. Neustále hledala nové umělecké formy a i ty chmurné, nevyhnutelné chvíle akceptovala jako samozřejmou součást jejího života.
“Všechno jsou moje děti. Žádný můj obraz není bez obsahu, vždycky tam byla záležitost světla nebo směřování vzhůru nebo nějaká hloubka prostoru, hloubka myšlenky….”
Ludmila Jandová o své tvorbě
Vernisáž: 12. 10. 2017 / 18:00
Kurátorka: Dadja Altenburg Kohl
Ze sbírky White Gallery
