Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více informací | Rozumím

Autoportrét V

Bedřich Dlouhý

MuMo Praha 18/2/2010 – 30/6/2010

Monografická výstava Bedřicha Dlouhého / Autoportrét V., s podtitulem King of Art 1., reflektuje tvorbu tohoto umělce. Díla pocházejí z velké části ze sbírky Nadace DrAK. Dlouhého stabilní umělecký rukopis sjednocuje výstavu prvkem estetiky divnosti, která se vtiskla do Dlouhého tvorby jeho působením ve skupině Šmidrové a těžkou poválečnou dobou, v níž se profiloval Dlouhého výtvarný projev. Estetika divnosti vstupuje do výstavy v Muzeu Montanelli jako nenucený leitmotiv, který přirozeně propojuje monumentální asambláže kombinující malbu s předměty běžné potřeby, jejichž často technická podstata nabývá v celku obrazu až organický charakter, s obrazy reflektujícími Dlouhého zájem o klasickou malbu, jejíž tradiční motivy jsou vždy ozvláštněny prvky moderní doby vytrhávající svou drsnou přirozeností diváka z romantického naladění i s absurdními instalacemi odlehčujícími výstavu svým vtipem.

Starší syrové obrazy, asambláže a instalace kontrastují s nejnovějšími díly Dlouhého, která jsou vystavena v prostorách bývalé Galerie Montanelli. Cyklus Inverze z let 2007 až 2008 tvoří sedm obrazových instalací, které díky své barevnosti a minimalistickému obsahu i formě působí až snovým dojmem vytvářejícím zajímavý kontrast s ostatními expresivně syrovými díly prezentovanými na výstavě.
Výstava Bedřich Dlouhý, Autoportrét V. je autorovou zásadní monografickou výstavou. Českému divákovi dává příležitost shlédnout ucelený přehled Dlouhého tvorby, včetně legendárního obrazu Krajkář z roku 1987, jehož reprodukce byla použita na přebal kultovního hudebního alba „V penzionu svět“.

Výstava v Muzeu Montanelli oslavuje autorův svébytný přístup k materiálu, se kterým pracuje vždy novým způsobem, Dlouhého malířskou i kresebnou virtuozitu i zvláštní smysl pro nalézání nevšedních souvislostí a jejich suverénní interpretaci v mezích rámu obrazu.
V prostoru kavárny Muzea Montanelli jsou vystaveny soukromé fotografie Bedřicha Dlouhého, dokumentující umělcův bohatý společenský život výtvarné elity dvacátého století.
K výstavě je vydán katalog děl vystavených v Muzeu Montanelli.

Bedřich Dlouhý byl v roce 1954 jedním ze zakládajících členů skupiny Šmidrové, která navazovala na myšlenky dadaismu a zabývala se estetikou divnosti. Ve skupině se setkal ještě s dalšími výraznými osobnostmi českého umění, k nimž se řadí Jaroslav Vožniak, Jan Koblasa, Karel Nepraš či Rudolf Komorous. Na konci padesátých let se nakrátko přiklonil ke strukturálnímu projevu, v němž dospěl k čisté abstrakci. Přitom se však do jeho obrazů, reliéfů či objektů vracely útržky reality vytržené z původního kontextu. Později přešel ke ztvárnění romanticky laděných vizí, do nichž se promítala jeho bohatá imaginace. Zároveň ho zajímala drsná skutečnost současného světa, kouzlo odložených a nepotřebných věcí. Bedřich Dlouhý tedy od počátku uplatňoval vyhraněný smysl pro přesné vyjádření svých představ, v nichž se nevyčerpatelná fantazie obohacovala dotykem se skutečností. Zároveň spojuje dnes až neuvěřitelnou virtuozitu v kresbě a i v malbě, v níž se vyrovná starým mistrům. Samozřejmě mu však nejde o to, aby s nimi soupeřil v dokonalosti provedení. V jeho malbě se uplatňují rafinované metafory, které spojují minulost s přítomností a budoucností. 

Protipól k dokonale zvládnutým klasickým výtvarným postupům tvoří asambláž, kterou autor s oblibou užívá od raného období až do současnosti. Právě v ní se mu daří bezprostředně vystihnout charakter dnešního života. Přibližuje se francouzskému novému realismu, nejvíc zřejmě Armanovým slavným akumulacím. Bedřich Dlouhý dosahuje v asamblážích drsně syrového ztvárnění skutečnosti, což kontrastuje s hladkou staromistrovskou malbou. Jde mu nejen o formu, ale i o přesné vyjádření obsahu, o vystižení absurdity dnešního světa s jeho spletitým vývojem. Skrumáže různých předmětů se tedy stávají zrcadlem stavu společnosti a civilizace, ironickým pohledem na složité, nepřehledné, často i nepochopitelné a podivné současné dění. Jeho tvorba je však především odrazem jeho duše, jeho myšlení a cítění, stává se jakýmsi imaginárním autoportrétem, v němž se prolíná řád s chaosem. Ty se sice vzájemně popírají, ale zároveň nemohou bez sebe existovat, jeden vyrůstá z druhého. Bedřichu Dlouhému je zcela pochopitelně blízká také metoda koláž, která je tak příznačná pro myšlení 20. a zdá se i 21. století. Dovoluje mu, stejně jako asambláž, propojit zdánlivě nespojitelné prvky. Doplňuje ji však dalšími technikami. Sugestivní jsou světelné kresby. Dochází v nich ke spojení křehké a jemné linky s vnitřním zářením. Působí dojmem jakýchsi magických oltářů, vyzývají k hluboké meditaci, svou atmosférou se blíží instalacím Christiana Boltanského. Dlouhý využívá se zvláštním romantickým cítěním všední předměty, s nimiž se setkáváme každý den a proto si jich už vlastně ani nevšímáme. Zároveň se však obrací k typickým jevům současnosti. Pozorně sleduje, co se děje, k jakým situacím dochází, jak se proměňuje naše prostředí i jeho vnímání. Ve své tvorbě uplatňuje třeba stránky módních časopisů, které v novém kontextu přesně odhalují jednu z tváří dnešní povrchní a uspěchané doby. Do obrazů tak vstupuje svět, který se překotně žene za pomíjivými hodnotami, za laciným a snadným úspěchem. Jeho projev se přibližuje pop – artu, který podobně ironizuje základní vlastnosti konzumní společnosti, reaguje na nadvládu všudypřítomné reklamy a dospívá k poetice navazující na neslábnoucí odkaz dada. Bedřich Dlouhý došel k osobitému názoru, který vychází z citlivého vnímání a nezprostředkovaného poznání prostředí, v němž jsme žili a které se v souvislosti s poválečnou politickou a společenskou situací výrazně lišilo od zcela jinam směřující západní Evropy. V Čechách se stejně jako v dalších zemích tzv. východního bloku zastavil čas, zatímco svobodné demokratické země se rozvíjely mnohem rychleji a přirozeněji. Tak se do Dlouhého tvorby i do myšlení a cítění celé generace promítl odlesk Kafkova bizarního světa, v němž nelze žádným způsobem dojít k cíli, v němž se řešení našich problémů neustále vzdaluje. Přes všechno úsilí se mnohdy opět vracíme tam, odkud jsme vyšli. Bedřich Dlouhý dokázal s naprostou přesností odhalit a vystihnout banalitu a všednost a zároveň neopakovatelnost a jedinečnost lidského života. Pracuje vlastně se stále stejnými výrazovými prostředky, všechny dokonale ovládá. Jeho nevšední technické schopnosti, jeho malířská i kresebná virtuozita nikdy nejsou samoúčelné. Své oblíbené postupy umí rafinovaně propojit, aby vzniklo zvláštní napětí, aby v nás vyvolal otázky, které si však každý musí zodpovědět sám. Jeho tvorba je výrazově velmi bohatá, dokáže zachytit proměny světa v jejich nejednoznačnosti, nepředvídatelnosti a spletitosti. Dlouhý vytváří jakýsi pozoruhodný nikdy nekončící deník plný odboček a labyrintů. Do něho se vpisují všechny jeho myšlenky, nápady a představy skládáním nalezených předmětů, které jsou autentickým dokladem své doby. Někdy se vyjadřuje velmi intimním způsobem, jeho tvorba se stává osobní zpovědí. Jindy směřuje k monumentální způsobu vyjádření, prolínají se v ní různorodé významové roviny. Přitom zůstává svou podstatou křehká a jemná, promítá se do ní autorův bohatý vnitřní svět. Ten samozřejmě není izolován od dějů, které se nás, ať chceme nebo nechceme, bezprostředně dotýkají. Zrcadlí se v ní přesvědčení o významu etických hodnot, víra ve smysl uměleckého vyjádření a zároveň neurčitá obava nejisté budoucnosti. Autorova celoživotní zkušenost se v posledních letech soustředila do monumentálních Autoportrétů, v nichž se spojují nejrůznější motivy, rozdílné představy a také všechny technické postupy, které kdy užíval. S nevšední lehkostí se opět vrací k dokonalé staromistrovské malbě, kontrast k ní tvoří přesně vybrané technické prvky nebo již nepoužitelné předměty denní potřeby. Rozměrné objekty vyjadřují jeho postoj ke světu, jeho filozofii, s níž přistupuje k dnešní společnosti. Vyjadřují složitost jeho myšlení, v níž se mísí pochybnosti s nadějemi. Bedřich Dlouhý se přes svou introvertnost neomezoval jen na vlastní tvorbu, věnoval se také pedagogické činnost. V letech 1990 – 1995 se stal profesorem a vedoucím ateliéru malby na pražské Akademii výtvarných umění, kde za dobu svého působení vychoval řadu žáků. Od ukončení své pedagogické dráhy se ve svém pražském ateliéru znovu téměř každodenně velmi soustředěně věnuje své tvorbě. Je zastoupen v řadě významných veřejných i soukromých sbírek u nás i v zahraničí (Národní galerie v Praze, Centre Georges Pompidou v Paříži, Muésée d´Art Moderne v Paříži, Gallerie Arturo Schwarz v Miláně, takřka všechny regionální galerie v Čechách a na Moravě, ad.). Samostatně vystavuje od roku 1962, jeho dílem se zabývají někteří významní čeští teoretici (Jan Kříž, Věra Jirousová). Bohužel však dosud nebyla vydána žádná větší a obsažnější publikace, která by jeho dílo důkladně zmapovala a zhodnotila. Přitom byla jeho Práce několikrát oficiálně oceněna. V roce 1965 získal hlavní cenu za malbu na Mezinárodním bienále mladých v Paříži, v roce 1996 zlatou medaili pražské Akademie výtvarných umění za pedagogickou činnost a účast na reformě školy po skončení komunistického režimu. Umělecký vývoj Bedřicha Dlouhého je velmi složitý, jeho tvorba se pohybuje na rozhraní mezi několika proudy (strukturalismus, fotorealismus, neodadaismus, nová figurace), mezi odkazem dokonale poznaných tradic a uměleckých proudů minulých epoch a hledáním a objevováním nových hodnot odpovídajících dnešku.

Jiří Machalický



číst více › méně ›

Novinky na váš email

Chcete být informováni o nových výstavách a akcích Musea Montanelli?
Přihlašte se k odběru novinek!