Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. | Více informací | Rozumím

Prolínání

White Gallery, Osík u Litomyšle 15/6/2019 – 27/10/2019

White Gallery a Museum Montanelli si Vás dovolují pozvat do Osíku u Litomyšle na společnou výstavu nazvanou Prolínání. Vernisáž se uskuteční dne 15. června 2019 ve 14 hodin ve White Gallery v Osíku u Litomyšle.

 

Kurátor: Dadja Altenburg Kohl, Terezie Zemánková

Vystavující umělci: Petr Dejmek, Bedřich Dlouhý, Ludmila Jandová, Olga Karlíková, Miroslav Koval, Anežka Kovalová, Kryštof Krejča, Jakub Nepraš, Daniel Pešta, Anke Röhrscheid, Paulina Skavová, Richard Štipl, Kai Teichert, Rosemarie Trockel, Anna Zemánková

 

www.whitegallery.cz

 

 

Člověk – rozumný správce či drancující vládce, sebezničující omyl evoluce či jen pouhá bezvýznamná součástka naprogramovaného systému? Panovačná pozice člověka-dobyvatele, který poručí větru dešti, je dnes relativizována nejen hrozící ekologickou katastrofou, ale i nejnovějšími vědeckými poznatky, které naznačují, jak pramálo jsme pány svého osudu, natož pak tvorstva. Miliony bakterií žijících v našich střevech ovlivňují nejen naše trávení a celkový fyzický stav, ale i naši psychiku, jejíž nerovnováha může způsobit deprese a další duševní poruchy, které následně ovlivňují naše cítění a v důsledku i naše jednání. Jsme jako mravenci, kteří se pomyslně zasaženi sporami houby Ophiocordyceps vydávají jako „smyslů zbavení“ na sebevražednou pouť a mění se v jakási monstra, která dále infikují své souputníky a slepě tak naplňují vůli svého parazita. Kdo je onen omnipotentní dirigent, a kam a proč vlastně s námi smýká? Jaký záměr a jaký smysl má naše existence v dokonalém soukolí přírody?

Ať už přírodu vnímáme jako zpřítomnění Boha a nebo „jen“ jako jeho dílo, její nekonečná variabilita, krása a řád, ale zároveň i živelný destruktivní potenciál a nezkrotná expandující vitalita vždy lidstvo fascinovala. Byla a je neustále nevyčerpatelným zdrojem inspirace (nejen) pro umělce, kteří se snaží zachytit prchavé okamžiky jejích proměn, vyznávají se z okouzlení její nádherou, nebo se ji po vzoru pravěkých jeskynních mistrů pokoušejí tvůrčím aktem zkrotit a zvěčnit.

Odvěká dichotomie vztahu člověka k přírodě se stala námětem společného projektu White Gallery a Musea Montanelli nazvaného Prolínání, který na dílech patnácti autorů několika generací i národností, rozdílných filosofických i uměleckých přístupů, pracujících s tradičními i novými výtvarnými médii, nastiňuje šíři škály podob, kterých příroda nabývá v současném vizuálním umění. Výstava zahrnuje (hyper)realistická (Dejmek, Štipl), naturalistická (Dlouhý, Krejča) místy až veristická (Skavová, Pešta) ztvárnění, stejně jako redukci do abstraktních forem a grafických znaků (Jandová, Karlíková, Kovalová, Koval), vize hypertrofované reality přetavené do fantasmagorických „organismů“ (Nepraš, Teichert), konceptuální díla (Trockel, Röhrscheid), ale také ryze imaginativní obrazy přírody „vnitřní“ (Zemánková), jejichž nevídané tvarosloví se vzpírá osvícenské premise hlásající že „nemůže být v mysli, co neprošlo smysly“.

Delikátní architektura White Gallery symbioticky propojená s okolní krajinou, poskytla pro výstavu ideální místo. První část situovaná v obvodové síni, jejíž prosklené stěny činí z přírody přirozeného spoluhráče vystavených děl, je koncipována jako ironická parafráze „loveckého salónku“. Jeho stěny zaplnily trofeje – ostatky zabitých zvířat přeměněné v estetické dekorace, které však v tomto kontextu naprosto ztrácejí tradiční význam manifestace moci nad přírodou, ale stávají se naopak jakousi parodií.

I když projekt nemá primárně ekologicko-sociální ambice, kritický aspekt v jeho podtextu zaznívá stejně silně jako hold divokosti zakódované v animální podstatě rodu Homo sapiens. Jak napsal ve sborníku Divočina – příroda, duše, jazyk (Kant, 2003) historik umění Jiří Zemánek „Terapie divočinou v nás probouzí ztracené povědomí o spojení s tkaninou existence a s faktem, že jsme lidskými zvířaty, hluboce spjatými s kosmickým tokem a tvůrčím procesem zrodu vesmíru. Aktivuje naši intuici, že lidské já je mnohem obsáhlejší než naše racionálně rozvažující ego.“ Toto holistické vnímání přírody na výstavě reprezentují díla umístěná v izolovaném kabinetu, která dokládají pokorné pozorování přírodních rytmů a procesů a touhu po splynutí nejen s přírodou samotnou, ale i s nadosobním vesmírným řádem, který naše pozemské bytí transcendentální křivkou překlenuje.

 

Petr Dejmek (*1997)
Nejmladší autor zastoupený na výstavě Prolínání zároveň paradoxně reprezentuje nejklasičtější výtvarný přístup ke krajině. Student ateliéru restaurování na pražské AVU ve své volné tvorbě zkoumá možnosti realistické malby v jejím aktuálním kontextu. Vyvolat iluzi takřka hmatatelné skutečnosti mu umožňuje nejen bravurní ovládnutí malířské techniky, ale také fotografie, kterou nepoužívá jako pouhou skicu, ale znamená pro něj plnohodnotnou součást tvůrčího aktu.

Bedřich Dlouhý (*1932)
V artificiální perfektnosti děl emeritního profesora pražské AVU lze spatřovat příbuznost s rudolfinským manýrismem či se surrealismem. Jeho postulátem se ale stala „estetika divnosti“, kterou ve své tvorbě systematicky rozvíjí. Jeho iluzivní malby kombinované s asamblážemi z různorodých nalezených objektů a materiálů působí jako bizarní relikviáře, které vedle znepokojivého estetického efektu skrývají i sociálně-kritický apel. Přestože se nejen jako člen skupiny Šmidrové a aktivní osobnost uměleckého undergroundu účastnil řady kolektivních výstav, vždy si udržel pozici solitéra vzdorujícího všem tendenčním tlakům.

Ludmila Jandová (1938–2008)
Jako absolventka pražské AVU byla zpočátku ovlivněna předválečnou modernou, na niž navazují její rané expresivně laděné výjevy z života na venkově. Záhy však dospěla k osobitému, lyrickému výrazu, kterému zůstala věrná až do konce života. Ve svých převážně abstraktních malbách, kresbách a grafikách zaznamenávala subtilní proměny koloběhu přírody, symbolickou formou ztvárňovala také aktuální společenská témata a duchovní náměty. Jako praktikující katolička vytvořila řadu realizací pro kostely doma i v zahraničí. Za celoživotní dílo a přínos pro církev jí papež Jan Pavel II. udělil vyznamenání Pro ecclesia et pontifice.

Olga Karlíková (1923–2004)
Vystudovala ateliér textilní tvorby na VŠUP v Praze a cit pro materiál, ornament a rytmus se uplatnily i v její volné tvorbě. Nevyčerpatelnou inspirací se pro ni stala krajina a přírodní jevy, jako je víření vody, let ptáků či pohyby nebeských těles. Signifikantní jsou její partitury ptačích zpěvů, které autenticky zaznamenávala na svitky papírů a následně je přenášela i na malířské plátno. Jako signatářka Charty 77 se pohybovala mimo oficiální uměleckou scénu. Její posmrtnou monografickou výstavu připravuje na rok 2020 pražské Museum Kampa.

Miroslav Koval (*1944)
Po absolutorii malířského ateliéru na pražské AVU se postupně zcela vzdal malby a začal se soustředit se na kresebné záznamy přírodních dějů a jejich dynamických rytmů. Přestože jeho na první pohled abstraktní kresby důsledně sledují konkrétní jevy, nejsou pouhým svědectvím empirické zkušenosti. Stávají se protokolem univerzálního, metafyzického řádu, jemuž se autor s pokorou a neutuchajícím obdivem snaží prostřednictvím tvorby přiblížit a propojit se s ním.

Anežka Kovalová (*1949)
Přirozeně navazuje na poetiku krajiny svého profesora kresby na pražské AVU Jiřího Johna. Čerpá z bezprostřední přítomnosti, maluje a kreslí krajinu rodného Šumperska, důvěrně známá místa a věci ze své každodennosti. Pro její malby a kresby je typická tlumená, zemitá barevnost, strukturální zpracování plochy a redukce tvaru do univerzálního znaku. Tradiční náměty obohacuje o spirituální prožitek a zpřítomňuje tak tajemství a skryté významy míst a věcí.

Kryštof Krejča (*1969)
Absolvent ateliéru malby na pražské VŠUP u prof. Nešlehy a následně odborný asistent v ateliéru písma na téže škole patří mezi silné představitele nové vlny české hyperrealistické malby. Jeho obrazy v sobě vždy skrývají nenápadné tajemství, vtíravé tušení souvislostí a diváka vsazují do role voyeura, který nemůže odtrhnout zrak od události, které se stal nechtěným svědkem. Jednou z posledních skupinových výstav, které se účastnil, byla Reality show v pražské galerii Arcimboldo.

Jakub Nepraš (*1981)
Charakter tvorby absolventa ateliéru nových médií na AVU pregnantně vystihuje název jeho diplomové práce Babylonská rostlina. Východiskem jeho práce jsou časosběrná, animačně upravená a ozvučená videa, v nichž se dynamické děje a vizuální znaky současných megapolis kumulují do podoby svébytného hemžícího se mikroorganismu. Výsledné videokoláže promítá na objekty, které svým tvarem a strukturou rozšiřují dílo o další rozměr. Již jako čerstvý absolvent AVU získal hlavní cenu mezinárodního uměleckého veletrhu Arte Fiera Bologna a za svoji diplomovou práci získal druhé místo v Essl Award 2007.

Daniel Pešta (*1959)
Ústředním tématem se mu stala determinace člověka biologickou výbavou a deformace sociálními a politickými tlaky. Ve své multižánrové tvorbě však z této klece svazujících společenských schémat nabízí východisko, které spatřuje v transcendentálním přesahu lidské existence. Díky výraznému humanistickému obsahu své tvorby, která zasahuje od malby přes asambláže a objektové sochařství až po videoarty a konceptuální projekty, je Pešta opakovaně přizýván k významným mezinárodním výstavám včetně benátského bienále. Monografickou výstavu mu roku 2018 uspořádalo Centrum současného umění DOX v Praze.

Anke Röhrscheid (*1965)
Vystudovala akademii výtvarných umění ve Frankfurtu nad Mohanem u Hermana Nitsche. Vedle videoartu jsou její hlavní doménou abstraktní akvarelové malby inspirované organickými i anorganickými přírodními strukturami. Vytváří je unikátní technikou překrývání mnoha barevných vrstev, které ve výsledku evokují olejomalbu. Formuje tak podivuhodné surreálné metamorfózy, v nichž se odráží celé spektrum přírody – její krása i její nebezpečí, molekuly a vlákna DNA spatřená pod miskroskopem, stejně jako nekonečná hloubka makrokosmu.

Paulina Skavová (*1976)
Absolventka sochařského ateliéru Karla Nepraše a ateliéru konceptuální tvorby Milana Knížáka na pražské AVU zdědila ironický nadhled a sarkasmus svých profesorů. Její provokativní, genderově laděná díla mívají ambivalentní vyznění. Oscilují mezi něhou a brutalitou, líbezností a zrůdností a často nesou také dvojznačný erotický podtext – jako je tomu například u fetišistické kolekce trofejí – dámského prádla vytvořeného z peří mrtvých ptáků. Vedle realistické plastiky, kterou uplatnila i v řadě portrétů významných osobností i pomníků ve veřejném prostoru, se zabývá také scénografií a konceptuální tvorbou.

Richard Štipl (*1968)
Česko-kanadský umělec se prosadil především svými hyperrealistickými plastikami, které naposledy prezentoval na společné výstavě s Josefem Zlámalem East of Eden v pražském Museu Montanelli. Pracuje především s lidskou figurou, kterou podrobuje kritické revizi a radikálně ji přetváří. Naturalisticky provedená socha v jeho pojetí není konkrétním portrétem, ale stává se nositelem zobecnitelných, často vyhrocených duševních i fyzických stavů. Své postavy lidí i zvířat komponuje do scénických situací, v jejichž rámci jsou vztahy určovány širokým spektrem emocí od primitivních pudů až po spirituální propojení.

Kai Teichert (*1965)
Německý malíř a sochař výtvarné umění vystudoval až po absolutoriu medicíny a analytický pohled na lidské tělo se stal hlavním jmenovatelem jeho tvorby, v níž se zaměřuje na figurální a portrétní malbu i na komorní plastiku. V jeho opulentních, erotikou prosycených malířských inscenacích ožívají výjevy z podvědomí, nasycené symbolickými odkazy z kolektivní paměti. Jeho dílo bylo mimo jiné představeno na monografické výstavě v Museu Montanelli v Praze. V Národním divadle byla zároveň instalována jeho busta Václava Havla.

Rosemarie Trockel (*1952)
Dílo konceptuální německé umělkyně a profesorky Kunstakademie v Düsseldorfu zahrnuje kresby, malby, tkané a pletené textilní obrazy, fotografie, plastiky, instalace i videoarty. Její tvorba má silně genderově akcentovaný obsah, zpochybňuje tradiční představy o ženské roli v západní kultuře, dotýká se otázek politiky, erotiky a fantazie. Retrospektivní výstavu s názvem Cosmos jí roku 2012 připravilo New Museum v New Yorku, opakovaně se účastnila referenčních přehlídek současného umění jako je dokumenta v Kasselu či bienále v Benátkách, kde roku 2007 reprezentovala Německo v jeho národním pavilónu.

Anna Zemánková (1908-1986)
Nejvýznamnější česká představitelka art brut – umění v „surovém“ stavu, se výtvarné práci začala věnovat v důsledku osobnostní krize až na prahu středního věku. Zanechala po sobě několik tisíc fantaskních maleb, kreseb, koláží a asambláží, v nichž se florální tvarosloví prolíná s živočišnými prvky do znepokojivých, často erotických, biomorfních útvarů. Její imaginativní květenství byla vedle řady výstav art brut zařazena také do mezinárodního pavilónu na bienále současného umění v Benátkách roku 2013. Roku 2017 se konala její retrospektiva v Collection de l’Art Brut ve švýcarském Lausanne.

Novinky na váš email

Chcete být informováni o nových výstavách a akcích Musea Montanelli?
Přihlašte se k odběru novinek!