Museum Montanelli

Carl Rabus (1898-1983)

V roce 1934 prchá Carl Rabus před restriktivními opatřeními z Mnichova do Vídně, kde může nadále zůstávat se svou židovskou přítelkyní Ernou Adler. Krátce před obsazením Rakouska nacionálně socialistickým Německem Erna emigruje do Belgie a Rabus ji následuje. V roce 1940 je Carl Rabus zatčen jako „nepříteli blízký cizinec“ a následně internován v táboře St. Cyprien u Středozemního moře. Kromě tábora St. Cyprien provozovali Francouzi v neobsazené jižní části země, v oblasti spadající pod správu vichistického režimu, tábory Les Milles a Gurs, v nichž byly internovány tisíce německých uprchlíků. Nesnesitelné poměry v táboře a extrémně neutěšené vyhlídky vězňů Rabus zdokumentoval ve zhruba stovce kreseb, jež následně přepracoval jako dřevořezy, a dal tak vzniknout cyklu „Vášeň“, který je na výstavě také prezentován. Poté, co mu bylo dovoleno vrátit se z tábora St. Cyprien zpět do Bruselu, žil zde od podzimu 1941 pod dozorem gestapa. Kontrole podléhal ještě v roce 1943, kdy vytvořil obraz „Já ve střepu zrcadla“. V roce 1944 je pod záminkou zneuctění rasy převezen do Vídně a zde uvězněn, neboť stále udržuje styky se svou židovskou přítelkyní.

Oscar Zügel (1892-1968)

V roce 1914 začíná Oscar Zügel studovat na stuttgartské Škole užitého umění. Po přerušení studií kvůli vojenské službě v nich pokračuje v letech 1919 až 1922. Následně ve Stuttgartu působí jako umělec na volné noze. Osud obrazů Oscara Zügela po roce 1933 zní téměř neuvěřitelně. Obraz „Ministr propagandy“ z roku 1933 byl o rok později spolu s pěti díly tvořícími řadu „Znásilněné umění“ v Zügelově stuttgartském atelieru zabaven a jako „degenerované“ umění měl být spálen na dvoře stuttgartské státní galerie. Oscar Zügel patřil ke kruhu stuttgartské kritické inteligence a po varování, že mu hrozí podobný osud jako jednomu jeho zavražděnému židovskému příteli, odchází do exilu – na radu svých francouzských přátel do španělského městečka Tossa de Mar. Zde se stýká s umělci, spisovateli a filozofy a přátelí se s André Massonem a Marcem Chagallem. Spojenectví Franca s Hitlerem přimělo Zügela opustit španělský exil a po krátkém pobytu v Německu míří v roce 1937 do Argentiny. Po určité době však Zügelova rodina musí čelit represáliím ze strany perónistů, a ten se tak v roce 1950 vrací zpět do Evropy. Svůj dům v Tossa de Mar nalézá vyplundrovaný, ale místní rybáři pro něj ukryli a zachránili několik z jeho nejvýznačnějších děl. V roce 1951 Zügel po návštěvě ředitele stuttgartské státní galerie potkává tamního domovníka, který mu sděluje, že ve strojovně leží tři krabice s jeho obrazy, které nacisté při pálení přehlédli. Jednalo se o díla zkonfiskovaná v roce 1934, mimo jiné i obraz „Ministr propagandy“.

Else Lasker-Schüler (1869-1945)

Její první sňatek s lékařem Bertholdem Laskerem, uzavřený v roce 1894, je po devíti letech rozveden. V roce 1899 přichází na svět její syn Paul. Jméno Paulova otce umělkyně nikdy neprozrazuje. V roce 1902 vychází pod názvem Styx první soubor jejích básní. V roce 1903 se provdává za Georga Levina, kterému vymýšlí pseudonym Herwarth Walden a jméno pro jím vydávaný časopis – „Der Sturm“. Po dalších devíti letech je však i toto manželství rozvedeno. V té době Else Lasker-Schüler žije v orientálních kostýmech jako Tino z Bagdádu, následně si však utváří novou existenci jako Princ Jusuf z Théb. 19. dubna 1933 umělkyně prchá do Švýcarska. Zde má však zákaz tvorby a je sledována cizineckou policií. Povolení k pobytu je „azylantce“ dvakrát po dlouhých průtazích uděleno, potřetí však již nikoliv. V Německu jsou její knihy páleny a její kresby, nyní vystavované v Muzeu Montanelli, jsou odstraněny z berlínské Národní galerie. Přesto Else Lasker-Schüler zůstávala věrná symbióze německého a židovského živlu a dnes platí za jednu  z nejvýznačnějších německých básnířek. Zemřela 22. ledna 1945 v Jeruzalémě. Else Lasker-Schüler se 5. dubna 1913 zdržovala v Praze, kde byla pozvána na předčítání v „Klubu německých umělkyň“.

Prager Tageszeitung Bohemia / Básnířka a policista:
„Dnes kolem dvanácté hodiny noční upoutala pozornost chodců v ulicích jedna krátká příhoda. Na Staroměstském náměstí se na jakousi nezvykle oděnou dámu zhurta obořil strážník proto, že s upřeným výrazem hleděla k obloze a za rytmických pohybů těla zpívala nesouvislá slova. […] Onou dámou, jež na sobě měla černé šaty a kolem krku, obklopeného černými rozvlněnými kadeřemi, onyxový náhrdelník, byla Else Lasker-Schüler. Básnířčini společníci […] údajně strážníka upozornili, že se jedná o exotického hosta z Théb (Else Lasker- Schüler o sobě ve svých básních vždy hovoří jako o princi thébském), jenž zde vykonává orientální modlitbu.
‚To je mi šumafuk!‘ odvětil údajně strážník, ‚tady nikdo nic zpívat nesmí,‘ načež se jal energicky požadovat, aby umělkyně, zjevně povznesená nad pozemské starosti, se zpěvem přestala. Ta sebou vylekaně trhla a vmetnuvši podrážděně strážníkovi do tváře slovo ‚princ‘, opustila náměstí […]“

in: Hartmut Binder, „Else Lasker-Schüler in Prag“ [Else Lasker-Schüler v Praze], in: Wirkendes Wort 3 (1994), s. 405-438

životopisy ostatních umělců (CZ+DE+EN)