Oba umělci, jak Pavla Aubrechtová, tak Vladimír Gebauer patří ke generaci, která nastupovala v polovině 70. let v tíživé atmosféře, kdy se omezovala svoboda projevu ve všech tvůrčích oblastech. Tvorbu těchto dvou umělců znal spíše pouze úzký okruh jejich přátel. Navazují na experimentální tendence 60. let. Oba rukopisy jsou čitelné, pro každého z nich typické. Výstava v muzeu Montanelli má poskytnout zcela nový a výjimečný pohled do života a práce obou autorů.
Přes 40 let jejich společného života si každý z nich zachoval vlastní rukopis, vlastní přístup k práci, vlastní fantazii, ale i vlastní identitu. U obou se pozastavil záviděníhodně čas – nebo žijí mimo čas?
Vystavená díla se v citlivé instalaci prezentují jak v kontextu s prvotní tvorbou Aubrechtové a Gebauera, tak v setkání s pracemi českého výtvarníka Radka Kratiny, ke kterému oba umělci chovali přátelský, srdečný vztah.
K uměleckému prožitku této expozice nepatří bouřlivá maxima, naopak, skromnost, něha a mnoholetá výtvarná profesionalita.
Pavla Aubrechtová se jako studentka profesora Františka Muziky zabývala nejprve jemnými tužkovými ilustracemi a počátkem 70. let grafikou. Příroda byla téměř vždy zdrojem její inspirace. Ve volné tvorbě 70. a 80. Letech experimentovala s různými technickými postupy. Vznikají perokresby, používání voskových emulzí, pronikání a zraňování různých prostorů, otisky barevných hrotů, hřebíčků, koláže, lepení a moření.
Tvoří obrazce, čtvercové, malované akvarely, pastely a monochromní reliéfy, skládané kresby, lyrické abstrakce. Vznikají „krabičky“, asambláže, kompozice, zkumavky s nitěmi. Aubrechtová navazuje na experimentální tendence 60. let.
Její silný vztah k poezii a přírodě je neustálým námětem. Stará japonská poezie i kaligrafie Pavlu fascinují. Náhoda je často inspirací dalšího výtvarného počínání, náhoda dovede výtvarnici často až ke onceptuálnímu řešení s vlastním rukopisem. Náhodu dovede Pavla zviditelnit, proměnit a v různých variantách mnohokrát zopakovat.
Láska k přírodě je společným jmenovatelem Pavly i Vladimíra Gebauera, který se v jeho uměleckém vyjádření vydává cestou nejprve ve formě kreseb. Příroda je jeho stálou inspirací, která se má udržet po celý jeho život. Když Vladimír přechází od kresby k asambláži, opět jsou to fragmenty z přírody, které používá. Dřevo, kameny, písek, ale i záznamy lidských příběhů v kombinaci s papírem.
Tajuplné obrazy a asambláže svědčí o stálé prezenci dojmů a vzpomínek z imaginárních světů flóry, hlavně lesů. Jindy jsou to krajiny, kde písek, dřevo a jíl, smíchané s olejovými barvami, jsou spíše vjemy pojaté v abstraktních vyjádřeních.
Vladimírův vztah k poezii poukazuje na jemnost jeho osobnosti, výtvarně znázorněnou spíše dynamickým a naturalistickým rukopisem. Kresby z rané tvorby by měly prozradit i jeho velmi citlivý charakter, často instinktivní vnímání působeného nepráva a jednoznačný názor na morální lidské hodnoty.
Tak se uzavírá kruh a při pozorném sledování tvorby obou výtvarníků náhle možná porozumíme jejich touze stát se a zůstat spíše pozorovateli našeho moderního, rychlého života.