Pavel Roučka patří k nemnohým umělcům, jejichž projev dlouhodobě nabývá na výraznosti a monumentalitě. Původně vyšel z proudu nové figurace, ale postupně se vymaňoval z nejrůznějších vlivů a dospěl k vlastnímu nezaměnitelnému způsobu vyjádření. Pohybuje se na hranici abstrakce, ale z jeho obrazů nikdy nemizí lidská stopa. Charakter figury je vystižen základními jednoduchými tvary, které však vždycky vycházejí z poznání skutečnosti a zachovávají si tak živost. Dříve pracoval s výraznými barvami, ale v současnosti je často překrývá lomenými tóny, až zbydou jenom frafmenty. V obrazech se prostupují prostory. Různými prostředky je zdůrazněna hloubka. Autor pracuje stále intenzivněji se světlem. Důležitý je samozřejmě i obsah. V jeho obrazech se prolínají rozmanité příběhy a situace. Důležité jsou pro něj charakteristické pohyby, které se do jeho kreseb a obrazů v různých variantách neustále vracejí.
Po roce 2001 začal Pavel Roučka pracovat s průmyslovými deskami. Vyměnil štětec za pilu, frézu a vrtačku. Velkou neposkvrněnou a neosobní plochu poznamenávají stopy nástrojů. Obrazy se instalují ve volném prostoru, protože působí rozdílně z obou stran. Spojují se tak ještě výrazněji se zvoleným prostředím. Malíř někdy sahá také k dalším nezvyklým materiálům. Využívá strukturu cementu, která dokonce někdy dominuje obrazu, z něhož se zcela vytrácí barevnost.
Projev Pavla Roučky je nejvýraznější právě tehdy, když se co nejvíce omezí výrazové prostředky, když se ztlumí barevná škála nebo zůstanou jen dominantní akcenty. Když se figura zjednoduší na nejnutnější záznamy a zůstanou jen jakási gesta. Síla jeho malby spočívá v soustředění do struktury, tvaru, barevného tónu. Přitom však nikdy zcela nemiží motiv figury, který naopak zase naustále oživuje vžraz a přináší spojení s realitou. Pro Roučkovu práci byly vždy důležité kresby. V nich se rodí pozdější obrazy. Stávají se vlastně deníkem, do něhož se promítají nápady, řadí se v něm záznamy dojmů, pocitů a myšlenek. Ty se pak mohou kdykoliv v jiné formě uplatnit v obrazech. Kresby jsou často velmi jemné a křehké. Jsou to útržky skutečnosti a informací o našem prostředí. Stávají se doteky, kterými se autor snaží pochopit a ztvárnit nejrůznější děje, které probíjají v přírodě i ve společnosti. Pavel Roučka často užívá recyklovaný karton a tvary někdy vytrhává ze svých starších kreseb. Právě tehdy se propojují rozmanité významové roviny a různé časy, v nichž jsou kresby tvořeny. Vzniká tak napětí mezi rozdílnými fázemi jeho stále se proměňujícího se pohledu na svět. Obrazy se rozvíjejí nejednoznačně. Někdy vznikají velmi spontánně, přirozeně, najednou. Promítá se do nich sála okamžiku a šťastného završení úsilí a často i dlouhého hledání. Malíř neustále systematicky pracuje a nic neponechává náhodě. Někdy obrazy mnohokrát přemalovává, hledá nové a nové možnosti vyjádření. Každé téma se snaží vyčerpat do všech důsledků a pak ho teprve definitivně opouští, stává se pro něj minulostí. Jeho cesta není jednoduchá ani jednoznačná. Dochází na ní k návratům a přehodnocením. Racionální a pocitová složka jsou v rovnováze. Také se střídají a doplňují klasické prostředky s novými postupy. Právě v posledních letech dospěl Pavel Roučka k několika důležitým objevům. Našel si některé neobvyklé výrazové prostředky. Začal užívat průmyslové desky, které ztvárňuje průmyslovými postupy. Dochází tak ke kontrastu mezi čistou plochou a tvary, které se do ní vřezávají, aby se tak propojily různé plány a prostory. Prolnula se tak také čistota nedotčené plochy s drsnými zásahy různých nástrojů. Dochází tak k napětí mezi strohým minimalistickým cítěním a expresivním zásahem, mezi klasickými metodami a odvahou využít nezvyklých nebo neověřených postupů. Přitom podněty někdy přicházejí náhodně a přitom přirozeně. Třeba spojení malířských a „zednických“ postupů, kdy využívá možností struktury utvářené cementem. Tyto postupy zapůsobily i na změnu výrazu, která byla v souladu se zvoleným materiálem.
Jiří Machalický
