Rozhovor: Dadja Altenburg-Kohl

Elle Decoration jaro 2017

„Nechci umění pouze skladovat v depozitáři, kde ho nikdo neuvidí. Více pro mě znamenají osobní vztahy s umělci, dialog o umění a sdílení a tvoření tematických projektů.“

 

Navzdory své exaktní profesi lékařky zůstává profesorka Dadja Altenburg-Kohl po celý život v zajetí múz. Její umělecké vášně nejsou zdaleka platonické – spoluúčinkuje na scéně Baletu Národního divadla a svou lásku k výtvarnému umění zhmotnila v Museu Montanelli, které roku 2009 otevřela v Nerudově ulici v Praze. Původně se mělo jednat o platformu pro prezentaci její soukromé sbírky, portfolio muzea je dnes ale mnohem širší. Dadja Altenburg-Kohl na jeho půdě realizuje své originální kurátorské projekty, které jsou spíše než výstavami v tradičním slova smyslu komplexním smyslovým zážitkem nabízejícím často překvapivé souvislosti.

 

Vzpomenete si, za jakých okolností jste koupila svůj první obraz?

To si pamatuji úplně přesně! Stalo se to několik měsíců po mé emigraci do Německa, ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem si na jedné vernisáži z první výplaty z mého prvního zaměstnání koupila první kresbu do mého prvního, řekněme, přístřešku. Mám ji dodnes. Tou dobou v Německu působili géniové jako A. R. Penck, George Baselitz nebo Marcus Lupertz. Jejich existenciální obrazy mě naprosto uhranuly. Nemohla jsem si dovolit od nich něco koupit, fascinace grandiózní malbou mi ale zůstala napořád.

Jak byste charakterizovala rozpětí vaší sbírky?

Moje sbírka je různorodá, emocionální, nepropojuje ji žádný logický systém. Zahrnuje předměty od doby románské až po současnost, její součástí jsou třeba i naprosto bláznivá videa. Stejně tak mě ale dokáže zaujmout maličkost, kterou objevím někde ve vetešnictví. Jestliže vyjadřuje můj aktuální pocit nebo myšlenku, může mě oslovit podobně jako umělecké dílo. Když jsem se po revoluci začala vracet do Česka, chtěla jsem ještě dohonit tu výjimečnou dobu, kdy u nás navzdory totalitě tvořili skutečně velcí umělci. Poznala jsem tak třeba Adrienu Šimotovou, Bělu Kolářovou, Huga Demartiniho, Jitku Válovou nebo Bedřicha Dlouhého a mnohé jiné. Jejich díla tvoří část české sekce sbírky.

Vyvíjel se váš vkus v průběhu let?

Můj vkus se vyvíjí neustále a doufám, že to bude pokračovat! Poté, co jsem prošla obdobím, kdy jsem uznávala jen velmi úsporný výtvarný projev, opět v umění oceňuji i jistou opulentnost. Získala jsem také odvahu kombinovat zdánlivě nesourodé směry a styly a klást je do nových konstelací. Hlavně proto jsem se rozhodla založit vlastní muzeum, kde mohu své představy svobodně realizovat. Ráda hledám souvislosti tam, kde je nikdo netuší, a pokouším se tyto nečekané vztahy návštěvníkům nabídnout. Muzeum ale není pouze mé teritorium, vítám spolupráci s jinými kurátory, od kterých se mohu poučit.

Výstavy, které připravujete, nesou silný autorský rukopis. Například v aktuální výstavě Pavla Roučky jste netradičním způsobem propojila jeho abstraktní malby s objekty křesťanského umění.

Řadu umělců znám dlouho a důvěrně, takže se mi jejich tvorba protíná s jejich životními příběhy. Zde jsem se snažila odhalit tajemství Pavlovy inspirace a pokusila se proniknout do impulzů jeho tvořivosti, řekněme do jeho umělecké duše. K tomu posloužily i různé artefakty z naší sbírky, které jsou v dialogu a symbolické symbióze s jeho obrazy.

Jak byste charakterizovala náplň Musea Montanelli?

Poslání je jasné: Zviditelňovat umělce a jejich tvorbu a poskytovat platformu pro rozhovory a vzdělávání. Projekty, které zde realizujeme, jsou naprosto různorodé. Připravili jsme například výstavu grafických listů a kreseb apoštola moderny Jamese Ensora, prostor dáváme ale především mezinárodním současným umělcům. V roce 2016 a 2017 pro změnu pořádáme „Rok českých klasiků“.

Jakou budoucnost pro své muzeum spatřujete?

Já vidím vždy pouze přítomnost, možná s nepatrným mrknutím do budoucnosti. Musíme ťapat lehounce, po špičkách, a být vděčni za to, co je dnes, vždy v poměru k tomu, co se děje ve světě. Skromnost a pokora jsou u nás stálými hosty. Kreativita se neptá na budoucnost.

Jste povoláním lékařka. Znamená pro vás umění kompenzaci vaší racionální profese?

Lékařské povolání není pouze racionální, to jsou bludy. Kompenzaci pro mě vždy znamenalo uzdravení pacienta – ten malý zázrak. Mám ale dojem, že mezi lékaři je mnohem více milovníků umění nežli v kterékoli jiné profesi. Snad právě lékaři lépe vnímají, že umění přesahuje naši křehkou fyzickou existenci a může životu dávat bohatý obsah. Když jsem nedávno zhlédla výstavu Postwar v Mnichově, kde 218 umělců z 60 zemí reflektuje zkázu druhé světové války, udeřilo mě do očí nejprve dílo Josepha Beuyse. Napravo od něj visel Francis Bacon a napříč obraz od Gerharda Richtera. Odcházela jsem po několika hodinách nesmírně rozrušená a pohnutá. Poselství a výpověď této výstavy, podobně jako ostatních projektů, prezentujících kvalitní umění, byly tak silné, že účinek lze těžko popsat slovy. Právě v tom tkví moc a tajemství umění – a nejen výtvarného. Alespoň pro mne.

Profesorka Dadja Altenburg-Kohl během příprav výstavy Mezi askezí a extází ve svém soukromém Museu Montanelli v Nerudově ulici v Praze. V roli kurátorky zde v minimalistické instalaci propojila velkoformátové abstraktní malby Pavla Roučky s renesanční soškou madony, kostelním klekátkem a dalšími religiózními objekty, které zdůrazňují spirituální obsah jeho děl.

Autor: Terezie Zemánková,  Foto: Robert Tichý

  • Mezi nebem a zemí

    Ludmila Jandová

    MuMo Praha
     – 

    Znovu objevená tvorba akademické malířky Ludmily Jandové je nadčasová, aktuální, plná tajemství a je instalována v neobvyklé podobě.

    více ›

Novinky na váš email

Chcete být informováni o nových výstavách a akcích Musea Montanelli?
Přihlašte se k odběru novinek!